Mušle kam se podíváš

Datum: 1.2.2012

Rázem se ocitnete v podmořském světě. Stačí k tomu vysunout šuplík některé ze čtyřiadvaceti dřevěných beden, jimiž má Antonín Macík v panelákovém bytě v Chomutově zastavěný pokoj po dětech. Z přihrádek vykukují pestrobarevné schránky měkkýšů, pečlivě seřazené podle druhů i poddruhů. Do některých máte chuť si kousnout, tak moc připomínají bonboniéru Mořské plody. Jen barvami se liší.

Mušle hrají všemi odstíny. „S mušlemi je to jako s lidmi. Nenajdete dvě úplně stejné,“ vytahuje sběratel další zásuvku. Jsou v ní ulity malé jen jako polovina rýžového zrnka. Jiné jsou naopak velké jako přilba a mají své místo na nábytkové stěně. Mezi nimi je největší druh plže na světě Sirinx aruanus, který pochází se severní Austrálie a dorůstá do velikosti pětasedmdesáti centimetrů.

První exemláře

V deseti letech Antonín Macík dostal od táty prvních osm mušlí. Tehdy ho nenapadlo, do jakých rozměrů se jeho sbírka může rozrůst. „Otci je dal kamarád, který se vracel jako legionář z Východu. Cestou je koupil od domorodců,“ zapátral v paměti dvaasedmdesátiletý muž. Tenkrát bral mušle jako součást chlapeckých pokladů, mezi něž patřili i brouci a motýli. „Sběratelská vášeň mě naplno popadla až po vojně,“ říká.

Josef a Antonín Macíkovi to mají doma jako v podmořském světě.

Před sametovou revolucí sháněl nové exempláře od námořníků a montérů, lidí, kteří se dostali ven. „Já jsem byl jenom v Jugoslávii a na Krymu,“ směje se šedovlasý pán. Otevření hranic nakonec i jemu uvolnilo cestu k jiným mořím než jen k Černému a Baltu.

„Hned jsem se vypravil do Španělska. Sám jsem se potápěl, do deseti metrů se šnorchlem. Hlavně jsem tam ale kupoval mušle na tržištích. Nelepené, nepoškozené. Jedině takové mají pro sběratele cenu,“ poznamenává.

Rodina potápěčů

Další mušle do sbírky mu v posledních letech přiváží hlavně syn Josef, který je potápěčský instruktor. Cestuje po světě a loví je i z velkých hloubek. Nebo je v exotických zemích kupuje. Jeho zásluhou jsou v rodině i další tři přístrojoví potápěči. „Josefova partnerka Renata a mí dva vnuci Jiří a Filip. Všechny je stačil vyškolit, už jdou i do čtyřiceti metrů,“ dodává hrdě Antonín Macík.

Při povídání s Antonínem Macíkem a nad jeho pestrobarevnými poklady člověk po chvíli nabude dojmu, že sběratel má zeměpis i živočichy moří a oceánů v malíčku. Na otázku, kterou mušli by ještě chtěl získat, odpovídá šalamounsky: „Každou, kterou ještě nemám“. V jeho sbírce totiž zdaleka není vše, co kmen měkkýšů nabízí. „Vždyť jen mlžů a plžů jsou desítky tisíc druhů,“ listuje objemnými encyklopediemi.

S mušlemi se obchoduje i na netu.

Nauka o živých mušlích se nazývá malakologie. Část, která se týká pouze schránek měkkýšů, je konchologie. „Já se zabývám jenom schránkami,“ podotýká Antonín Macík. Nad svou sbírkou a odbornou literaturou vydrží sedět dlouho do noci. „Co mé zálibě říká manželka? Vyznává úsloví: Kdo si hraje, nezlobí. Ona zase sbírá keramiku,“ ukazuje na plné police nádob v obýváku.

Každá má svůj příběh

Když Josef otevře některou z tátových krabic, vybaví se mu vzpomínky na daleké cesty. Milé i méně příjemné.

Homolice z Tuamotu.

„U každé mušle, kterou jsem vylovil, si pamatuji, jak jsem ji získal. Jak jsem otočil kámen na dně, třeba až stý za ponor, a tam seděla ta krásná, obrovská věc. To je nepopsatelná radost,“ líčí devětačtyřicetiletý potápěč, který sbírá mušle přes dvacet let.

Má ale i hrozivé zážitky. Ten nejstrašnější se mu udál na Filipínách. Na opuštěných ostrovech se po setmění potápěli nazí. Náhle se před ním objevily korálové převisy, ostré jako žiletky. „Vytáhl jsem nějaké mušle, už jsem se vynořoval, máchl jsem ploutví a rozsekl si o korál kotník. Až na kost. Dezinfikoval jsem ho pálenkou, kamarádi mi kotník stáhli. Pak jsme ale běhali po břehu v sandálech a rána se znovu otevřela,“ otřásl se při té vzpomínce Josef Macík.

Druhý den se mu do rány dostala infekce, odpoledne omdlel a nohu zasáhla těžká otrava. Kamarád měl silná antibiotika, tak mu dával každý den jeden prášek. „Přátelé se ale nakonec rozhodli zajít za místními lékaři. Ovlivnila je porevoluční reportáž v televizi, kde Filipínec strčil nemocnému ruku do pupíku a z břicha mu vytáhl vše, co tam nepatří,“ kroutí Josef hlavou.

Ve vesnici seděl v bambusové chýši šarlatán, který byl ochotný ho operovat. „Byl opilý nebo omámený opiem. Když jsme v jeho šuplíku uviděli rezavé skalpely, rychle jsme zmizeli. Doléčil jsem se až doma,“ povzdechl si cestovatel.

Při pohledu na další mušli se mu vybavuje návrat ze Seychel, kde ji koupil.

Zářezovky z Taiwanu a Japonska.

„Vraceli jsme se přes Keňu. Mušli jsem měl v kapse košile. Na hranicích se mě celnice ptala, zda máme něco k proclení. Viděla nafouknutou kapsu a chtěla ukázat, co v ní mám. Za mnou byla cedule, že převážet přírodniny z moře je přísně zakázané. Při představě, že o mušli přijdu, mě braly mrákoty,“ chytá se Josef za čelo. Jeho partnerka, která umí dobře anglicky, se do úřednice pustila.

„Řekla, že mušle je koupená na Seychelách, což je jiný stát, a že jejich zemi používáme jenom jako tranzitní. Tudíž nám ji nesmí vzít,“ tlumočí její slova Josef. Naštěstí měl k mušli paragon od arabského obchodníka. „Černošku jsme tím vším tak otrávili, že nás pustila,“ vydechl si. Až pak se Josef dozvěděl, že celnice čekala na úplatek. „Takhle to v rozvojových zemích chodí,“ pokrčil rameny.

Některé mušle dostal Antonín Macík ve stavu, kdy je stačilo jen zařadit do krabice příslušného druhu, jiné musel vyčistit. „Někdy stačí je nechat ve sladké vodě, jindy je úprava pracnější. Je potřeba použít ocet, vápenné nárůstky oškrábat nožíkem. Když se povrch čištěním naruší, natírá se parafínovým olejem, aby barvy vystoupily,“ dává nahlédnout do zákulisí své sběratelské kuchyně.

Klub sběratelů lastur

Ostnovka ulovená u ostrova Coron.

Antonín Macík je spoluzakladatelem Klubu sběratelů lastur České republiky, který existuje šestnáct let. „Scházíme se čtyřikrát ročně na výměnných burzách a jednou za rok pořádáme mezinárodní výstavu,“ říká. Sběratelé jezdí i na velké burzy do Německa a Francie. „V dnešní době už se dá s mušlemi obchodovat i po internetu,“ pochvaluje si.

Královská věda

Sbírání mušlí se kdysi říkalo královská věda. Třeba nejdéle vládnoucí japonský císař Hirohito jich měl obrovskou sbírku. „Mušle lidé sbírali mnohem dřív než brouky či motýly. Odedávna je používali jako nástroje a nádoby, ale také jako platidlo. Ještě v roce 1909 se dala za třicet tisíc zavinutců kroužkových pořídit v Jemenu mladá otrokyně,“ podotýká Antonín Macík.

« Zpět

  Městská knihovna Most

  Moskevská 12
   434 01 Most

  IČO: 000 807 13

  automat. ústředna: tel. 476 768 800

   prodlužování výpůjček:
   děti - tel. 476 768 810
   dospělí - tel. 476 768 811
  Měsíční návštěvnost knihovny
  
  prosinec 2015:   5431 návštěvníků
  listopad 2015:   6678 návštěvníků
  říjen 2015:   7846 návštěvníků
  září 2015:   6536 návštěvníků
  srpen 2015:   4613 návštěvníků
  červenec 2015:   3083 návštěvníků
  červen 2015:   6199 návštěvníků
  květen 2015:   6380 návštěvníků
  duben 2015:   7419 návštěvníků